Milí návštěvníci;
jak vidno z nabídky, prezentuji/vystavuji vesměs věci založené přírodou. Kameny, ulity, dřeva rozličného druhu. Původně jsem si je nacházel a dotvářel sám pro sebe. „Dětí“ postupně přibývalo, i nastal čas vypravit je do světa. Člověk tak činí vždy s tesklivým srdcem – jak to při loučení s milovanými bývá – nicméně s důvěrou a nadějí, že se v labyrintu světa neztratí a že poskytnou radost a potěchu i druhým spřízněným duším.

Jelikož mně sudičky krom lásky k přírodě nadělily též příklon k umění a snad i dar tvoření, snažím se tomuto odkazu dostát. Nelze ani jinak; odmalička čárám, smolím, kolážuju, maluju, tešu, hňácám; při rukou psaném textu mi srdce radostí též poskočí. Důležitým souputníkem byly mi od dětství knihy, ty nenápadné pokladnice duchovního bohatství. Jsou jimi dosud. Čtu s tužkou; místa hodná pozoru zaznačím, abych si je později mohl vypsat bokem. PC? – Dlouho jsem odolával; nakonec jej vzal na milost; čerpám tedy nyní i z internetu.

Kameny a kusy dřev cíleně nikam hledat nechodím; sugeruji si, že je tomu naopak. Chce to být jen náležitě vjemupřítomný a ono – ejhle! – někde něco zajímavého cvrnkne do nosu. Časem si člověk vybuduje jakousi banku přírodnin; může z ní nejen čerpat, ale i snáze vybírat adekvátní formu pro zamýšlený koncept. Řada kamenů a a dřev v sobě  ukrývá určitý příběh; často spjatý s jistým zážitkem osobním či se v jejich tkáni zračí určité údobí života.

Uvedu příklad:
Naše letitá jabloň. Odnepaměti rostla v oáze zahrady. V časech klukovských jí kůru tetovala krev četných rozbitých kolen (nebyla legrace se do její koruny vydrápat), ve věku zralejším ji už zkrápěl spíš znoj ovocnáře-česáče (plodila skvostná jablka Golden Delicious). V posledních desetiletích strom rozeznívalo staccato datla černého a bzukot včel drvodělek. Byl slunný srpnový podvečer – dobře pamatuju – když se čas jabloně dovršil. Strom zasténal, podivně se v rozsoše zlomil a padl k zemi.
Dodýchal. Ovšem z fragmentů dřeviny vyplulo na světlo boží – ten úžas! – mnoho obrazců nevšedního kouzla. Linie umné jak od mistra kreslíře; s hojnými chodbičkami/pokojíčky po drvodělce. Tělo/plátno, které nešlo neuchopit…
… a zkusit znovu probudit k novému životu. Z jabloně tak vznikla již řada artefaktů.

Propojit emanaci přírodniny s textem – veršem, sentencí, moudrostí – nelze aplikovat mechanicky ani bezvýhradně spontánně.
Meditativní křehkost staročínské poezie není pochopitelně totéž, co – řekněme – punková palčivost Dybbuku. Usiluji o to, aby s formou a obsahem kráčela ruku v ruce i volba ilustrace a ovšemže písma – jeho typ, velikost, umístění atd.
Snažím se, aby skrze zvolenou materii (zpravidla dřevo či kámen, nebo jejich kombinaci) došlo k umocnění textového poselství – verše, citátu, myšlenky; a naopak – aby podmanivost textu podpořila estetický vjem přírodniny.
Hlídám se, abych ctil jedno: do maximální možné míry respektovat přírodní materiál. A není-li zbytí, nezasahovat do jeho tkáně příliš, ale co možná nejcitlivěji. K psaní používám zpravidla nejkvalitnější u nás dostupnou tuš.

Má pouť od záměru k cíli bývá obvykle dost dlouhá; trvá dny a týdny, často měsíce, ba i roky. Trpělivost plus faktor potřebného času považuji za klíčové. Domnívám se však, že samy o sobě nestačí. Řemeslná obratnost? Nezbytná.
Jako činitele neméně důležitého vnímám i vnitřní naladění. Zjednodušeně řečeno – aby v člověku, v něm samém, uzrál moment, kdy se vše propojí. Racionalita s intuicí, rozhodnost se ztišeností, tušení s jistotou. Jde o to, aby tvůrce ten moment rozpoznal, uchopil a pokusil se vynést na světlo věc hodnotnou, pěknou, ryzí. Aby zároveň oživil zapomenuté a – slovy Jiřího Koláře – „probudil část našeho srdce, o níž jsme nevěděli“.

Váš laoshi.